Plivník aneb Co dokáže zmoklé kuře

Přezdívalo se mu všelijak: plevec, šotek, šetek, rarášek, špiritus, špírek. Pokud se však budeme probírat lidovou slovesností a narazíme na kapitolu věnovanou nadpřirozeným tvorům žijícím v bezprostřední blízkosti člověka, nepochybně narazíme na jeho nejznámější jméno: plivník!

Plivník měl po celém slovanském světě široce rozvětvenou rodinu: do jeho příbuzenstva patřil třeba zmek nebo rarach, bytosti zmiňované v kronikách už od 13. století. V Srbsku se plivník často nazýval cikavac, na rozdíl od obvyklé podoby kuřete zde nabýval vzhledu spíše pelikána a svému „vychovateli“ sloužil pouze tehdy, rozuměl-li dotyčný řeči zvířat. Někdy byl za vzdáleného bratránka plivníků považován i bazilišek, a to nejspíše kvůli podobnému způsobu příchodu na svět – měl se, podobně jako plivník, líhnout z vejce černé drůbeže. 

Upsat duši plivníkovi
Kořeny plivníkova rodu sahají velmi hluboko do minulosti. Původcem jejich vzniku jsou pohanští Slované, pro něž podobná stvoření představovala zhmotnělou podobu ohně, živlu na jedné straně posvátného a očistného, avšak učebnicově naplňujícího rčení o dobrém sluhovi a špatném pánu. Mezi rčeními o povaze figuruje ještě jedno, jež by se při silném zjednodušení dalo označit za prapředka zákonů o dědičnosti: „Jaký otec, takový syn.“ A v případě plivníků, zmeků, šotků a jiné havěti pocházející ze slovanské výhně platí dvojnásob. Podle rozšířených pověstí se chovatel plivníka, neobvyklého domácího mazlíčka, sice často dočkal zbohatnutí prostřednictvím „doručovací služby“ specializované na obilí nebo brambory (někdy i na nějaké ty finance), případně díky poradenství ohledně ztrát a nálezů majetku všeho druhu nebo péči o hospodářství; nezřídka však za tyto služby platil vlastní duší – nebezpečí hrozilo vždy, pokud se hospodář nedokázal nežádoucího chovance za svého života zbavit. Kromě toho se plivníci rádi bavili nejrůznějšími kanadskými žertíky na účet obyvatel domácnosti: těm, kteří jim nevyhověli stran jejich rozmarů, se mstili špehováním, donášením, bitím, cucháním vlasů, rozbíjením nádobí, ujídáním potravin nebo strašením; byli však schopni i takových skutků, jako je vražda. Obzvláštní nároky měl plivník na kvalitní a dostatečnou stravu. Od každého jídla, které bylo v domácnosti zhotoveno, vyžadoval po třech lžících, soustech nebo kusech, jinak se nedbalým majitelům zle odvděčil a stávalo se, že z hospodářství navždy zmizel.

Lehce nabyl, těžce pozbyl
Návod, jak rozšířit domácnost o nového člena, byl jednoduchý: stačilo sehnat vejce černé slepice a devět dnů je nosit pod levou paží; člověk se během této doby nesměl mýt, česat, stříhat si nehty a modlit. Po uplynutí inkubační doby se z vejce vylíhlo kuře (nezřídka černé barvy), které se od obyčejných lišilo neustále zplihlým vzhledem. Někteří lidé přišli k plivníkovi už v ptačí podobě, jindy duch oznamoval svou přítomnost ve formě ohnivé koule s chvostem, která se následně transformovala do drůbežího stavu. Plivník však míval v repertoáru i další převleky: nejobvyklejší byl pidimužík nebo kluk s kuřecími pařátky, černý kocour nebo pes. Zato zbavit se takového podnájemníka, začal-li být příliš obtížným, bývalo složitější. Plivník se nedal snadno odbýt; aby měl hospodář pokoj, bylo třeba démona odnést přesně tam, kde byl nalezen. Jiným způsobem, jak se osvobodit od nevítané zátěže, bylo zaříkávání a zažehnávání (provádějící osobou byl nejčastěji kněz, nebylo to však podmínkou). Někdy se také majiteli podařilo vlákat plivníka do láhve, kterou ihned zajistil zátkou a pověsil na strom. Plivník rovněž mohl měnit pána: stávající majitel jej prostě prodal jinému. Pokud se však stvoření dostalo do rukou třetímu majiteli, nebylo možno se jej žádným způsobem zbavit. Plivníci tedy patřili k bytostem vázaným na domácnost. Nešlo však o příslušnost ke konkrétní lokalitě, ale k lidem; při změně bydliště se plivník stěhoval se svou „rodinou“. Pokud se jej někdo pokoušel tímto způsobem odstranit, kýženého efektu se nejspíše nedočkal.

Správný plivník neplive
Název plivník nepochází od slovesa plivat, ačkoliv se tato interpretace přímo nabízí. Výraz je pravděpodobně staročeskou zkomoleninou slova plen, které označovalo majetek; pojem „plenit“ původně neoznačoval ničení a rabování, ale naopak nabývání majetku ve smyslu přinášení úrody. Význam slova se posunul až později, a to ve smyslu „získávání majetku ve válkách ve formě válečné kořisti“. Taková metoda bohatnutí ovšem nevyužívá příliš ohleduplných postupů; proto dnes termínu, který dříve vyjadřoval činnost zcela mírumilovnou, přisuzujeme význam de facto opačný.

Zdroj
Časopis živá HISTORIE č.11 r.2008